Jsem lanškrounský rodák. Narodil jsem se 1.března 1949 za dramatických okolností. Tehdy napadlo velké množství sněhu a údajně proto nejezdily ani vlaky. Převoz mé matky do porodnice nepřicházel v úvahu. Porodník musel přijít k nám domů pěšky a já jsem se narodil v ložnici mých rodičů.

Celou základní školu jsem absolvoval v budově lanškrounského gymnázia. Poté jsem měl nastoupit na strojní a elektrotechnickou průmyslovou školu, vybral jsem si strojní obor. Týden před nástupem byla tato část školy zrušena. Nabízená elektrotechnika mě nenadchla, a to ani možnost studovat mimo Lanškroun. Nastoupil jsem tedy do tesláckého učiliště na nástrojařinu. V dalším vzdělání jsem chtěl pokračovat hned po vojně. Podnik Tesla otevřel večerní školu s maturitou. Přijímačky jsem zvládl, ale opět zhruba zase týden před nástupem jsem byl pozván k vedoucímu nástrojárny, kde mi bylo oznámeno že večerní škola je určena pro budoucí kádrové rezervy, kterou já být nemohu. Důvodem byl můj poměr s občankou Německé spolkové republiky.
Soudruzi mi dali najevo, že se se mnou z tohoto důvodu dál nepočítá. Onen poměr se po roce změnil ve stav manželský. S manželkou Ursulou jsme vychovali tři děti a postupně se naše rodina rozrostla o deset vnoučat a čtyři pravnoučata.

Díky pochopení a podpoře mé manželky jsem se mohl seberealizovat ve sportovních projektech. Sport mě provázel celý život. Jako kluk jsem se honil za míčem, hrál hokej za žáky, dorost a učiliště, ale nejvíce mě učarovalo kolo. První závody jsem jel v devíti letech na tátově kole na škvárovém hřišti u hřbitova, kde je dnes benzínová pumpa. Po nás cyklistech tam při velké divácké kulise závodili kluci na malých motocyklech zn. Pionýr.

Od třinácti let jsem startoval mezi registrovanými cyklisty v cyklistickém oddíle při TJ Lanškroun. Po ukončení činnosti tohoto oddílu jsme přešli v roce 1965 do Lokomotivy Česká Třebová. Na vojnu jsem si odskočil do lounské Dukly.

Po vojně, ženatý a s pracovními povinnostmi, už na tréninky mnoho času nezbývalo, proto jsem postupně začal trénovat. Nejdříve lanškrounské kluky pro už zmíněnou Lokomotivu Česká Třebová. Od 1. listopadu 1979 jsem nastoupil do nově otevřeného střediska vrcholového sportu cyklistiky při Rudé hvězdě Hradec Králové. Přijetí nebylo jednoduché už z výše uvedených důvodů. Nakonec jsem byl přijat na výjimku tehdejšího ministra vnitra Obziny. Sportovní úspěchy tohoto střediska zvýšily zájem lanškrounských kluků o cyklistiku. Z tohoto důvodu v roce 1983 vznikl cyklistický klub, jehož předsedou se stal bývalý závodník pan Antonín Chládek. Ve volném čase jsem byl pro tento klub uvolněn ve funkci trenéra. Spolupráce obou klubů byla velmi zdařilá a pro lanškrounské kluky přinesla 19 medailí z federálních a českých přeborů.

V roce 1991 jsem trenérskou činnost a práci ve středisku ukončil a s manželkou jsme si otevřeli obchod s cyklistickým zbožím a servisem jízdních kol, který provozuji dodnes. Na závodní cyklistiku jsem ale nezanevřel. Po Antonínu Chládkovi jsem v roce 2001 převzal funkci předsedy cyklistického klubu, se kterým jsme letos pořádali již 51. ročník Malého závodu míru. U tohoto závodu působím jako organizátor od jeho 5. ročníku a od 30. ročníku pak jako jeho ředitel. Můj sportovní život významně obohatilo otevření zimního stadionu, kam si chodím i ve svých 73 letech až třikrát týdně zahrát s mladými kluky hokej a působím jako hlasatel při mistrovských utkání mužů a juniorů.

V minulých letech jsem několikrát, ač nečlen, přijal místo na kandidátní listině místní ODS do komunálních voleb, protože vždy byla její činnost pro Lanškroun přínosná.
Ze stejného důvodu jsem proto i letos přizvání na kandidátní listinu přijal.